Původní Olympijské hry byly striktně lokalní zaležitostí. Moderní olympiáda se globalizovala nejen ve své slávě, ale i v globálních dopadech svého působení na urbanismus a život lidí v místech svého výskytu. Film nabízí důvody k úvaze, jestli návrat k lokální akci není až tak špatný.
Film Olympijský mezičas zkoumá odkaz Olympiád v Pekingu, Tokiu a Paříži, městech, která už Olympiádu absolvovala a jsou v “mezičase” příprav na nadcházející Olympiády. Vedle toho budeme prozkoumávat i trosky olympijských stadionů v Olympii a Athénách prostřednictvím fotoaparátu mladého čínského fotografa a urbex explorera Ťiang Šeng-ta, jehož vášní je dokumentování opuštěných a rozpadajících se míst. Probíhající výstavbu olympijské vesnice v Paříži sledujeme s místními obyvateli Rosou a Marcem, kteří jsou hlasitými odpůrci výstavby olympijské infrastruktury před okny jejich domu. Spolu s nimi do filmu zasahuje také režisérka Haruna Honcoop, která svým komentářem zasazuje jednotlivá místa do kontextu a v daných zemích hovoří s experty, architekty, zástupci olympijských výborů, ale i oponenty olympijských her. Film na ploše pěti let s odkazy do minulosti sleduje zásahy do urbanismu měst v podobě stadionů, které po třítýdenním svátku, kdy sportovci z celého světa stadiony opustí, zůstanou často ležet ladem úplně, nebo v tom lepším případě jsou dále využívány a případě najdou jiné uplatnění. Mají gigantické stavby Olympiády trvalé využití? Jaký je přínos Olympiád pro pořadatelská města a jejich země? Je pořádání Olympijských her udržitelné z urbanistického i ekonomického hlediska? Jaký mají megalomanské stavby smysl pro posílení prestiže státu?
